Rozhovor s Janem Ostrým pro A tempo Revue
 

Rozhovor s Janem Ostrým

Flétnista Jan Ostrý (*1972) studoval na Pražské konzervatoři u profesora Františka Malotína, představitele tzv. francouzské flétnové školy. Především díky jeho pedagogickému vedení a silnému vlivu se mohl uskutečnit sen mladého flétnisty studovat ve Francii. Absolvoval tak na dvou francouzských školách: Conservatoire National de Region de Versailles a Conservatoire National Supérieur de Musique de Lyon. Dnes je to uznávaný flétnista u nás i v zahraničí, také úspěšný pedagog. Jeho přínos by ale neměli opomenout hlavně současní skladatelé, neboť k repertoáru Jana Ostrého patří z velké části právě jejich tvorba.


Pražskou konzervatoř jste těsně před absolutoriem ukončil, abyste pokračoval ve studiích ve Francii. Jak jste se tam dostal?
Roku 1992, před mým absolutoriem, měl v Praze dva koncerty Philip Bernold, čerstvý vítěz soutěže J.-P. Rampala. Z prvního koncertu jsem byl unešený. Využil jsem příležitosti a po dalším koncertě za ním zašel. Lámanou angličtinou jsem mu vysvětlil, že hraji na flétnu, moc necvičím, ale že mě to baví. Nabízel jsem mu na kazetě svou nahrávku ze soutěže Concertino Praga, kde jsem získal druhou cenu. On ale kazetu nechtěl a rovnou mi nabídl, abych pokračoval ve studiu na konzervatoři ve Versailles. Dohodl mi tam konzultaci u profesorky Chrystel Rayneau. Měl jsem ji zdarma, že jsem byl „z té chudé země“. Když jsem k ní přijel a zahrál jí, zpočátku na mě chvíli nespokojeně křičela. Cvičil jsem pak celé dny a přijímací zkouškou prošel. Nastoupil jsem tak do předposledního ročníku. První rok jsem dostal stipendium od Českého hudebního fondu. Stačilo jen tak tak na pokrytí školného. Následující rok pak od francouzské vlády, která byla již mnohem štědřejší. Profesorka mi v začátku sehnala rodinu, u které jsem bydlel, ale také uklízel, občas hlídal jejich děti, dokonce vařil. Tím jsem si chránil i svůj vlastní žaludek, protože paní domácí nebyla zrovna dobrá kuchařka. Postupně jsem se naučil francouzsky a začal jsem si přivydělávat učením. Mezitím jsem občas navštěvoval hodiny prof. Bernolda na vysoké škole v Paříži, kde učil komorní hru, hru z listu a orchestrální party. Školu jsem odabsolvoval úspěšně po třech letech a získal zlatou medaili. Francouzský institut mi díky tomu nabídl tříměsíční stáž ve Francii na jakékoli škole. Mezi tím se Ph. Bernold stal profesorem na vysoké škole v Lyonu, takže volba byla jasná. Po vzájemné dohodě jsem se na školu přihlásil a prošel přijímacím řízením, kde se na flétnu hlásilo 116 uchazečů z celého světa a brali pouze čtyři.


Přetrvávají stále interpretační či technické rozdíly ve hře na flétnu mezi jednotlivými zeměmi?
Rozdíl v národních školách ve hře na nástroj dříve opravdu byl. Je to rozpoznatelné na starších nahrávkách, hra byla specifičtější. V současnosti se vlivy promíchávají, globalizují. Čím dál víc se stírá rozdíl mezi německým, francouzským, ruským, českým flétnistou. Každý se snaží vzít ze všeho něco dobrého.


Takže i úroveň výuky hry na flétnu je u nás srovnatelná se zahraničím?
Jak se kde vyučuje, je dáno systémem škol a zároveň osobností učitele. Obecně platí, že každý pedagog by měl rozvíjet muzikálnost žáka, naučit ho hrát forte – piano, rozlišit hudební styly jako baroko, klasicismus atd., znát něco ohledně nových hudebních technik. Dále pak záleží, co do toho přinese sám student. Bohužel ale pozoruji, že se u nás příliš nedbá na technická nebo tónová cvičení. Na styly se taky moc nehledí. Prostě se to „jen tak“ hraje.


To zrovna českému muzikantství moc nelichotí.
Všude na světě jsou stejně talentovaní lidé. Nemám rád řeči typu česká muzikálnost či česká zpěvnost v hudbě, nebo česká ulička ve fotbale a hokeji. Já si nemyslím, že by hudba jiných národů nebyla zpěvná, anebo že by jiní muzikanti byli jinak muzikální. Nikdy jsem neslyšel hovořit Francouze o jejich hudbě, jako o „naší muzikálnosti či barevnosti“ či Rakušany o „rakouské zpěvnosti“. Myslím, že stále trpíme následky z odříznutí od zahraničního kulturního dění v minulém režimu a hledáme si nějakou kompenzaci. Stává se například, že mnoho pedagogů zakazuje svým žákům jezdit studovat do zahraničí. Jsou přesvědčeni, že učí správně a nikdo jiný nemá jejich studentům co vyprávět. Mně nevadí, když mému žákovi někdo poradí, a tím mu pomůže. Jsem naopak rád.


Není to v tom, že takoví pedagogové cítí konkurenci?
To si taky myslím. V podstatě to jako nebezpečnou konkurenci chápou lidé, kteří na ni nebyli připraveni, jak léta fungovali v omezeném a „bezpečném“ prostoru svého malého království. Jsou přesvědčeni, že to ví nejlíp a žádný další vývoj je nezajímá. Nechci je odsuzovat, ale myslím, že pokud mladí muzikanti po celém světě využívají studií v jiných státech, je přece škoda v takových možnostech bránit našim studentům.


Na vašich webových stránkách se píše, že stále jezdíte do Rakouska k prof. Hansgeorgovi Schmeiserovi na konzultace. Platí to pořád? To vás role studenta ještě neomrzela?
To se spíše týkalo doby po studiích. Od roku 2001 jsem začal působit jako mladý asistent na Evropské flétnové Akademii v rakouském Fissu. Jsou to špičkové mistrovské kurzy, orientované výhradně na flétnu (speciální hodiny interpretace barokní, soudobé hudby; práce s dechem, využití Alexandrovy techniky k postoji u hry; výstavy fléten atd.). Využil jsem zde zpočátku konzultací s prof. Schmeiserem, které mě velmi obohatily. Postupně se mezi námi vytvořil kolegiálně-gastronomicko-přátelský vztah. Teď by nám měla vyjít v Anglii společná deska Bachových sonát.


Na kontě máte několik vydaných kompaktních disků s komorní hudbou. Zatím poslední z nich obsahuje smyčcové a flétnové kvartety Jakuba Jana Ryby ve spolupráci s Nostitzovým kvartetem (Naxos). V zahraničí nahrávka sklidila velice pochvalné kritiky. Čím je tak jedinečná?
V Národní knihovně jsem náhodou našel partituru jednoho ze dvou flétnových kvartetů. Byla to dosud neobjevená kompozice. Noty zřejmě nikoho nezajímaly, protože byly částečně proplesnivělé. Odevzdal jsem je Společnosti Jakuba Jana Ryby, kde se o ně postaral ing. Ivan Hoyer se svojí dcerou. Přepsali partituru a rozepsali party, které chyběly. Musela to být náročná práce, první tři stránky byly dost provlhlé a špatně čitelné. Tímto bych jim chtěl ještě jednou velmi poděkovat za jejich mravenčí práci. Kompaktní disk obsahuje též dva smyčcové kvartety, takže jsou zde zastoupeny všechny čtyři autorovy kvartety. V tomto obsazení jich Ryba víc nemá. Nyní mi flétnisti ze světa píší o noty, jak se jim to líbí. Už jsem asi osmkrát na žádost posílal partitury do ciziny. Je paradoxní, že nahrávku vydala zrovna cizí firma. Na druhou stranu to přináší velké plus, její obchodní síť sahá asi do 60 zemí světa.


Věnujete se hodně komorní a sólové hře. Nikdy jste neusiloval o místo v některém z našich předních orchestrů?
Působil jsem v Orchestre National de Lyon, kde jsem nastoupil hned po ukončení studia v Lyonu na pozici první flétny na roční záskok. Rok poté se mi podařilo vyhrát konkurz do Den Norske Operaen v Oslu. Z tohoto místa jsem měl velkou radost, jelikož jsem byl blízko svému oblíbenému dirigentovi a velkému hudebnímu vzoru Marissi Jansonsovi, který byl v té době šéfem v Oslo Philharmonic. Jak jen to šlo, byl jsem na jeho koncertech. Odtud jsem po roce odešel, jednak kvůli větší vzdálenosti do Česka, jednak to nebylo flexibilní místo. Rád hraji sólově nebo komorní hudbu a k tomu mi scházel čas. Často jsem musel koncerty kvůli divadelním povinnostem rušit. V současné době často vypomáhám v Pražské komorní filharmonii a v Talichově komorním orchestru. Při mých pedagogických aktivitách mi zatím opravdu vyhovuje zbývající čas trávit zejména koncertováním na poli komorní hry. Nejčastěji hraji se svým klavíristou Luďkem Šabakou, také s vynikající harfenistkou Janou Bouškovou nebo s Nostitzovým kvartetem.


Váš repertoár se rozprostírá od barokní až k současné hudbě. Ta většinou vyžaduje od interpreta znalosti speciální notografie a soudobých technik, což bohužel u nás zatím není samozřejmostí. Jak jste se k nim dopracoval vy?
Dva roky jsem působil v Ateliér du 20éme siécle v Lyonu. Soubor je součástí nástavbového studia na vysoké škole. Stávalo se, že jsem studoval svůj part dvě hodiny denně po dobu asi jednoho měsíce a stále jsem ho nebyl schopen pořádně zahrát. Tak to už mi připadalo zbytečné. Na studiích v Lyonu či ve Versailles byla soudobá hudba neoddělitelnou součástí požadovaného repertoáru. Zpočátku mého studia ve Versailles mi profesorka zadala Tři miniatury od Michaela Jarrela. Jedna část byla technická, další využívala pouze perkusivní efekty a poslední se vyjímala v multifonicích (vícezvucích; pozn. red.). Ke všemu mi podala vyčerpávající výklad. Cestou domů jsem ale samozřejmě všechno zapomněl. Když jsem na příští hodinu dorazil nepřipravený, nekompromisně mi sdělila, že dokud se to nenaučím, nebude se se mnou bavit. Přimělo mě to začít se tím více zabývat. Byla to fuška, ale nakonec to nebylo tak těžké, jak mi to zpočátku připadalo.


A jak je to u nás? Věnuje se studiu soudobých skladeb na našich konzervatořích patřičná pozornost?
Neřekl bych. Existuje zde několik problémů. Jeden z nich je absence literatury u nás. Například Pierre-Yves Artaud vydal v Paříži Metodu moderních technik, v níž je zmapována technika dvojzvuků, trojzvuků a dalších flétnových technik. Nebylo by špatné, kdyby taková věc vyšla i v češtině. Tím by se tato problematika stala přístupnější, srozumitelnější a velmi nápomocnou v praxi. Další věc je najít nenásilný způsob, jakým vést k soudobé hudbě studenty. Ti mají sklon se takových skladeb děsit, nejsou na ně zvyklí. Vidí v nich něco smrtelně těžkého. Měli by se k ní dopracovat postupně, podle míry náročnosti. Kupříkladu jednu svou žačku jsem nechal hrát Icycle (Rampouch) od Roberta Aitkena už v druhém ročníku. Nenajde se tam moc reálných not. Na druhé straně to není tak náročné, aby si hned po první zkušenosti vypěstovala trauma ze soudobé tvorby. Do jiné úrovně spadá např. Boulezova Sonatina. Na první pohled se nezdá tak náročná, „pouhé“ střídání taktů a množství nepříjemných intervalů. Pro flétnisty je to ale jedna z nejtěžších skladeb vůbec. Díla skladatelů, jako jsou Boulez, Berio, Ligeti a další se v zahraničí považují za soudobou klasiku. Děti se tam k nim dopracovávají odmalička. U nás se s něčím takovým nesetkala hromada profesorů, takže k soudobé hudbě mají odstup jak oni, tak nezřídka i jejich žáci.


Vaši žáci takovým odstupem ale jistě netrpí. Pochlubte se jimi.
Rád se pochlubím svými žáky. Určitě pro ně není problém hrát např. Sekvenci od Beria, a to je na konzervatoř vysoká úroveň. Všichni mají zkušenost se soudobou hudbou už právě proto, že patří k povinnému repertoáru při přijímacích zkouškách na zahraničních školách. Mám prozatím 3 absolventky, z toho jedna je na vysoké škole ve Vídni, druhá v Lyonu a třetí v Rostocku.


Mezi Vaše oblíbené soudobé autory patří zejména Jindřich Feld. Jaký vztah jste k němu měl?
Jindřich Feld je velký reprezentant skladatelů s rozsáhlým flétnovým dílem. K maturitním zkouškám na konzervatoři jsem se rozhodl nastudovat právě jeho flétnový koncert. Prof. Malotín ho tehdy pozval na mou hodinu. Feld byl nadšený a nabádal mě, abych odjel studovat do Francie. Nebyl sám, kdo mi takto domlouval. Jednou mi slíbil Milan Munclinger, že pokud budu pilně cvičit, pošle mě do Paříže. To byl rok 1984, o rok později zemřel. Oba se dobře znali s J.-P. Rampalem, ten jim věnoval dokonce jednu kapitolu ve svých pamětech. S Feldem jsem se pak čas od času potkával a stali se z nás přátelé. Letos v dubnu jsme společně plánovali akci, na které měl povídat o svých skladbách a mnohé z nich jsme se chystali při té příležitosti provést. K tomu již bohužel nedojde… Věřím, že se koncert stejně uskuteční i bez Jindřicha Felda.


Když byste měl polopatě říct, co vás na Feldově hudbě tak bere…
Jeho hudba má energii a mnohdy je to pěkný nářez. Feld se dá považovat za jakéhosi pokračovatele Bohuslava Martinů. I když ten paradoxně nebyl z mého pohledu až tak průrazným ve flétnové literatuře. Jako Čech vnímám povinnost starat se o to, co je české. Rád využívám příležitostí hrát českou hudbu v zahraničí, jako Jindřicha Felda, Jana Nováka, nebo právě již zmíněného Rybu. Proto bych chtěl touto cestou vyzvat všechny autory, kteří rádi přispějí k flétnovému repertoáru. Budu potěšen, když mi kdykoli někdo z českých skladatelů něco přinese!

Marie Holáňová